Letem Retrosvětem část 1. – Emulátory konzolí Nintendo

Jak už zde pravděpodobně několikrát padlo, patřím mezi fanoušky starých her a konzolí. Bohužel, mít je doma všechny (a že jich mám, tedy těch od firmy Nintendo), asi by to moje skromná skříň nevydržela. Abych si nemusel upírat možnost zahrát si staré skvosty jako je například: Tekken 3, Legend of Zelda: Majora’s Mask nebo třeba skvělý Metal Gear Solid, používám emulátory (nejen) starých herních konzolí a počítačů.

V této sérii článků bych se rád podíval na to, jaké systémy lze emulovat, co je k tomu potřeba a také částečně na to, jak to bylo se samotnými konzolemi. Dnes to bude o konzolích od firmy Nintendo, a vůbec neskrývám fakt, že patří k mým oblíbeným.

Nintendo NES / SNES

Co se starého Nintendo Entertainment Systemu týče, tak jednoznačným králem mezi emulátory je Nestopia, nabízí velmi optimalizovanou emulaci, která umožňuje běh i těch titulů, které potřebují opravdu precizní časování. Precizní emulace s sebou přináší i vyšší požadavky na výkon – je zapotřebí procesor s taktem alespoň 600 MHz, ale to je požadavek, který pravděpodobně dnes splňuje každý počítač. Nestopia je dostupná pro Windows, Linux i MacOS.

Nestopia na MacOS
Nestopia na MacOS

Pro emulaci systému Super Nintendo Enterteinment System doporučuji využít Snes9x což je momentálně asi nejpopulárnější emulátor pro SNES. Není se čemu divit, je stabilní, nabízí širokou škálu funkcí a je velice jednoduchý v použití. Z konkurence stojí za zmíňku také ZSNES, ale uživatelé hlásí problémy ze zvukem v některých hrách.

Snes9x na Windows 10
Snes9x na Windows 10

Rodina handheldů od Nintendo

Handheldy jsou silnou stránkou společnosti Nintendo a osobně si dovolím trvdit, že v této oblasti nemají konkurenci, tedy alespoň z prodejního hlediska. Borci z BigN tohle prostě umí. Všechno to začalo sérií Game and Watch (1980 – 1991), pro kterou byla inspirací údajně obyčejná kalkulačka. Zařízení nabízelo pouze jednu jednoduchou hříčku, u nás byl známý spíše ruský klon – jistě si ještě vzpomínáte na ruskou konzolku s hrou Nu Pagadi, po našemu tedy Jen počkej zajíci. Sám jsem žádný emulátor pro toto zařízení nezkoušel, zmiňuji jej spíše pro zajímavost, ale pár jich je dostupných zde.

Série Game and Watch přinesla neočekávaný úspěch a pánové z Nintendo si uvědomili, že tohle je ta pravá cesta. Roku 1989 uvedla úplně novou konzoli – Gameboy, která pro mnohé z nás (nebo alespoň pro mě) znamená zároveň začátek éry kapesního hraní. Konzole se v porovnání s Game and Watch neomezovala pouze na jednu hru, ale nabídla modularitu formou cartridgí s hrami. V balení se nacházela světoznámá hra Tetris a mnozí se přiklání k názoru, že i tento fakt nemálo pomohl prodejním číslům prvního Gameboye. V roce 1996 světlo světa spatřila vylepšení verze Gameboy Pocket. Byla menší, měla lepší (ale stále černobílý) display a oproti starší verzi potřebovala pouze dvě AA baterie. Dva roky později se objevil asi nejznámější model, a sice Gameboy Color. Jak už název napovídá, jedná se o model s barevným displayem.

Jaký emulátor použít?

Jako emulátor bych doporučil Rew, v tomto se se mnou asi málo kdo shodne, ale dřív jsem ho hodně používal, a tak nějak si mě získal. Samozřejmě existuje spousta jiných emulátorů, ale málokterý nabídne něco natolik extra, že by se nějak vyvyšoval nad ostatní. Za zmínku stojí ještě TGB-Dual, a to zejména kvůli možnosti emulace link kabelu na jednom počítači.

Nintendo Gameboy
První verze Gameboye

Tři roky po barevné verzi Nintendo uvedlo Gameboy Advance, který se postupně objevil třech verzích. Prvotní byla následována verzí SP (2003) a ta miniaturní konzolí Gameboy Micro. Konzole měla obrovský úspěch, celkově se do roku 2010 prodalo 81 milionů kusů (ano Advance se prodával celých 9 let) a s tímto výsledkem se nemůže měřit ani většina „velkých“ domácích konzolí. Tento úspěch můžeme připsat jak samotné konzoli, tak i dostupným hrám. Velkým plusem byla dostupnost portů herních hitů ze SNES, ale také novinky, které vyšli přímo na GBA. Z kraje bych zmínil třeba legendární Minish Cap ze série the Legend of Zelda, z mého pohledu asi nelepší hra pro GBA (i když zde jsem v konfliktu sám se sebou – zrovna hraji Castlevania Aria of Sorrow). A to je Vážení konec, žádná další konzole v rámci série Gameboy nevyšla (škoda).

Pro nejlepší herní zážitek v případě GBA doporučuji orginální hardware, není-li však jiného zbytí a musíte sáhnout po emulátoru, sáhněte po VisualBoy Advance (zvládá také hry z předchozích Gameboy).

Ta nová rodina handheldů

To, že jsem v předchozím odstavci zmínil fakt, že s Gameboy Micro v podstatě zahynula celá série, není úplně pravda. Nintendo totiž v produkci handheldů, tedy „konzolí do ruky“, pokračuje do dnes, série Gameboy byla nahrazena sérií DS. Původní Nintendo DS spatřilo světlo světa v roce 2004. Pro všechny konzole z této řady jsou typické dva displaye, z čeho jeden je dotykový a je zde vidět, že se Nintendo snaží jít vlastní cestou, a to zejména v oblasti ovládání. Už to není jen D-pad v kombinaci s tlačítky A a B, u některých her můžete potkat celkově dotykové ovládání (třeba všechny hry ze série The Legend of Zelda, které na původní DS vyšli). V roce 2006 se konzole dočkala faceliftu v podobě Nintendo DS lite. Dva roky na to potom DSi, které narozdíl od předchozích verzí již nebylo zpětně kompatibilní s Gameboy Advance.

S emulátory na PC nemám příliš zkušeností, a ani hraní není vzhledem k absenci dotykového displaye úplně pohodlné. Úplně jiná situace nastává v případě použití emulátoru pro mobilní telefony, kde se právě díky dotykovému display můžeme přiblížit zážitku z opravdové konzole. Pokud plánujete vytkoušet nějaký emulátor pro Nindtendo DS, vyzkoušejte Drastic.

Nintendo a 3D bez brýlí

V únoru 2011 ze série DS rozrostla o Nintendo 3DS, která konceptem navazovala na předchozí konzole, ale zároveň rozšiřovala původní vlastnosti o možnost zobrazení obsahu ve 3D, a to bez použití speciálních brýlí. Zajímavá funkce, ale bohužel jsem neměl možnost ji vyzkoušet (vlastním pouze New 2DS, která je vlastně 3DS jen bez 3D). Pro novou generaci DS snad ani neexistuje jiné řešení než emulátor Citra.

Povídání o emulátorech a handheldech značky Nintendo uzavřeme zmínkou o Nintendo Switch. Je to nejnovější konzole z dílny Nintendo, která spatřila světlo světa v říjnu 2016. Není to vyloženě ani domácí konzole ani handheld resp. tato konzole představuje kombinaci obojího. Pro Nintendo Switch zatím neexistuje pořádný emulátor (experimentální zde).

Zbylé konzole od Nintenda

V celém textu jsem trochu opomenul novou generaci domácích konzolí od Nintenda, tedy Gamecube, Wii a WiiU. Jsou to po sobě jdoucí generace domácích konzolí. Nijak neoslňovali výkonem, ale tento „mínus“ plně vynahradily formou exkluzivních her a inovativního ovládání pohybem. V době vydání konzole prvního Wii žádná konkurence nenabízela ovládání pohybem na takové úrovni jako právě konzole ze stáje velkého N. Skvělé je, že první dvě zmíněné konzole lze emulovat na opravdu dobré úrovni pomocí emulátor Dolphin (pro obě konzole). Pro emulaci novějšího WiiU doporučuji využít Cemu, který je sice stále v raném stádiu, ale již nyní dosahuje dobrých výsledků.

Pro dnešek je to vše. Doufám, že shrnutí možností emulace konzolí z produkce Nintenda v mém podání nebylo příliš nudné :). Na závěr si dovolím upozornit na jeden důležitý fakt – ani nejlepší emulátor plně nezastoupí pocity při hraní na originálním hardware. V dalším díle tohoto (mini)seriálu se podíváme na u nás mnohem populárnější konzole z dílny Sony, opět s trochou historie.

PS: Emulátory jsou sice legální, ale šíření romů nikoliv. Nintendo si umí došlápnout na ty, kteří jeho obsah nelegálně šíří.

Konec zlaté éry webů s romy a emulátory?

Jistě si všichni pamatujete devadesátky, kdy prakticky v každé rodině byly „kazetkáče”. Ze začátku se pro ně hojně jezdilo do Polska, kam je dováželi převážně ruští obchodníci. Postupem času se objevili i na našich tržnicích, zejména díky trhovcům z Vietnamu. Konzole byly jen levnou čínskou kopií světoznámého Nintendo Entertainment System (NES). Většinou se jednalo o produkty velmi pochybné kvality, v důsledku čeho docházelo k častým výměnám nebo opravám v případě těch technicky zdatnějších majitelů nebo přechodu na emulátory, ale to už je kapitola sama o sobě.

Jde to i bez hardwaru, máme emulátory

Alternativou ke konzolovému hraní jsou už od věků emulátory. Sám jsem celkem zapálený fanoušek emulátorů a starých her. Nevíte co je to emulátor? Zkusím to popsat v jedné větě: „Je to software, který simuluje hardware dané konzole a umožňuje spouštět software napsaný pro tato zařízení“. Emulovat lze prakticky cokoli, pokud k tomu máme dostatečný výkon (asi nejvýkonnější konzole u nichž má emulace smysl jsou Playstation 2 a Nintendo Wii). Na rozdíl od hraní na originálních konzolích není hraní v emulátoru úplně v pořádku, tedy alespoň z právního hlediska. Emulátor sám o sobě je naprosto legální, ale hraní her, které nevlastníte už ne.

To, že to není legální neodradilo provozovatele webů, které se specializují na stahování her na (nejen) staré konzole. Jsou to internetové stránky, na kterých lze stáhnout prakticky jakoukoli hru, na kteroukoli konzoli. Takové počínání samozřejmě nikdy nebylo legální, ale velké korporace je přehlíželi. Osobně si myslím, že to bylo hlavně proto, že se jednalo zejména o nadšenecké projekty. Ty vzhledem k velikosti komunity nezpůsobovali velké ztráty vyplývající z nezakoupených kopií. Přehlížení ze strany producentů her, jak se zdá, skončilo.

Po LoveRoms zůstala pouze informace o tom, že server byl vypnut.
Po LoveRoms zůstala pouze informace o tom, že server byl vypnut.

Žaloba ze strany Nintenda

Jak 20. Července informoval server TorrentFreak, Nintendo zažalovalo provozovatele webu LoveRoms.com – jeden z nejobsáhlejších zdrojů her pro emulátory. LoveRoms nabízelo ke stažení snad každou hru, kterou Nintendo kdy vydalo. Přiznávám, že kdybych byl na místě velkého N, také by se mi to příliš nezamlouvalo. Společnost si nárokuje 150 000 dolarů za každou z her a až 2 000 000 dolarů za každé porušení trademarku, teoreticky tedy celková škoda může dosáhnout až 100 milionů dolarů (žaloba zde). Celá tato akce znamenala okamžitý konec tohoto webu. Musím ovšem podotknout, že se nejednalo o komunitní web, ale spíše o projekt zaměřený na zisk z těchto děl chráněných autorským právem. Bohužel, jak se zdá, tato žaloba ovlivní i menší komunitní weby. EmuParadise oznámil, že po 18ti letech končí s poskytováním kopií her na staré konzole a zaměří se čistě na komunitní aktivity. Předpokládám, že další z velkých hráčů budou následovat.

Kdo má pravdu?

Zákon je na straně držitelů autorských práv, to je holý fakt. Zkusme se na to ale podívat i z druhé strany. Doma mám asi 7 herních konzolí (a další konzole kupuji), z toho 3 od Nintenda. Na každou z těchto konzolí mám několik originálních her, na některou méně, na některou více. Každou (kromě PS4) z těchto konzolí jsem si pořídil na základě předchozích zkušeností z her, které jsem si nejdříve stáhl na některém z webů určených pro stahování romek (kopií her na konzole). Předpokládám, že nejsem jediný člověk na světe, který má takový přístup a ne všude musí být daná konzole dostupná. Myslím si, že tyto weby mohli být účinnou formou marketingu nejen pro Nintendo. Ve výsledku by mohli přivádět klienty, kteří by si jinak konzoli nezakoupili. To je můj názor a velcí hráči v herní branži mají pro své právní kroky své důvody, ať už mají smysl nebo ne.

Jaký je Váš názor?