Google Stadia – Měsíc s konzolí v oblacích

Bylo nebylo… z různých důvodů jsem se rozhodl prodat Xbox i mé herní PC. A světe div se, najednou jsem měl spoustu času. Žena už mě nechtěla vyhodit z domu, zjistil jsem, že mám děti, v práci se mi zase začalo dařit, dokonce jsem se dokopal i k psaní, které v různých fázích mého života buď zbožňuji nebo nenávidím. Jenže co čert nechtěl, příliš mnoho volného času škodí a já jakožto věčný „hravec“ si prostě hrát musím. Takže jsem si časem musel najít náhradu za počítač a konzoli. Na základě doporučení známého pak padla volba na Google Stadia.

Stadia - Tomb Raider 2013

Hraní bez (téměř) hardwaru

Zpočátku pro mě byla představa, že výpočetní výkon leží někde v datacentru a ne u mě v obýváku pod televizí, poměrně zarážející. Popravdě jsem do dané technologie nevkládal přílišné naděje, ale rád zkouším nové věci a chtěl jsem si Stadii vyzkoušet v tom nejlepším možném provedení. Google Stadia je sice schopna spolupracovat s prakticky libovolným ovladačem, nabízí se ale také možnost pořídit si Stadia Premiere Edition, tedy sadu Chromecast + ovladač Stadia. Pro toto řešení jsem se rozhodl i já. Důvod, který mě k tomu vedl byl naprosto jednoduchý. Ovladač od Google se totiž připojuje přes Wi-Fi k routeru a následně komunikuje přímo s výpočetními servery. Díky tomu dochází ke snížení latence, odpadá totiž mezičlánek ve formě komunikace přes Bluetooth. A latence je dámy a pánové v případě cloudového hraní naprosto klíčová.

Stadia v praxi

Pořízení Chromecastu v sadě s ovladačem není vzhledem k absenci oficiální distribuce u nás v ČR úplně jednoduché. To ale neznamená, že se nedá koupit. Při troše štěstí je k sehnání na Aukro nebo u našich východních sousedů na Allegro. Já jsem za Stadia Premiere Edition dal v přepočtu necelých 1 500 Kč.

Instalace Chromecastu je naprosto jednoduchá. Po vybalení jej stačí připojit do HDMI a do zásuvky a máte hotovo. Následně pomocí aplikace v telefonu nakonfigurujete ovladač, přihlásíte ke svému účtu Google a můžete hrát. Tedy, pokud již máte nějaké hry. Pro testovací účely jsem přistoupil k aktivaci placeného účtu Stadia Pro (funguje podobně jako Game Pass nebo PS Plus). Aktivní PRO Vám totiž umožní hrát hry ve 4K a na start zároveň získáte přístup k slušné porci her.

Tomb Raider 2013 Stadia

Samotné hraní mě velmi příjemně překvapilo. Troufnu si tvrdit, že při dostatečně rychlém internetovém připojení je herní zážitek k nerozeznání od toho, co Vám naservíruje herní konzole. V některých případech bude dokonce i lepší. Potvrzuje to například i případ Cyberpunk 2077. Google Stadia byla dlouhou dobu nejlepším způsobem jak si hru zahrát. Já na Stadii dohrál Tomb Raider (verze z roku 2013, mám resty :)), Hitman a momentálně mám rozehrané Borderlands 3. Ve všech případech byl zážitek porovnatelný s Xbox One SS (to je pouze můj pohled na věc) a pro hraní na gauči naprosto ideální.

Stadia a dostupnost her

Google Stadia by byla naprosto skvělou herní platformou, kdyby nabídla více AAA her. V obchodě samozřejmě najdeme videoherní pecky posledních let. Nechybí Red Dead Redempiton II, celá série Assassins Creed nebo třeba poslední Resident Evil, ale v porovnání s konkurencí je her pořád málo. Nezbývá než doufat, že Google dodrží své sliby a v tomto roce nám přinese další stovku nových her.

S dostupností úzce souvisí ještě jedna věc, a sice cena her. Ceny her pro platformu Google Stadia si v ničem nezadají s cenami her na konzolích poslední generace. Ve zkratce – jsou drahé. Naštěstí Google poměrně často pořádá slevové akce, takže není problém si na vytoužený titul počkat a pořídit jej za smysluplnější cenu.

Závěrem

Google Stadia je dobré řešení pro všechny, kteří stejně jako já hrají spíše příležitostně. Vzhledem k relativně nízkým pořizovacím nákladům se jedná o dostupnou možnost jak nahlédnout do světa gaučového hraní. Využijí ji ale také osoby, které nedisponují nejvýkonnějším hardwarem. Jak je vidět, služba jako taková má budoucnost. Otázka však zní – jak s ní naloží Google?

Konec zlaté éry webů s romy a emulátory?

Jistě si všichni pamatujete devadesátky, kdy prakticky v každé rodině byly „kazetkáče”. Ze začátku se pro ně hojně jezdilo do Polska, kam je dováželi převážně ruští obchodníci. Postupem času se objevili i na našich tržnicích, zejména díky trhovcům z Vietnamu. Konzole byly jen levnou čínskou kopií světoznámého Nintendo Entertainment System (NES). Většinou se jednalo o produkty velmi pochybné kvality, v důsledku čeho docházelo k častým výměnám nebo opravám v případě těch technicky zdatnějších majitelů nebo přechodu na emulátory, ale to už je kapitola sama o sobě.

Jde to i bez hardwaru, máme emulátory

Alternativou ke konzolovému hraní jsou už od věků emulátory. Sám jsem celkem zapálený fanoušek emulátorů a starých her. Nevíte co je to emulátor? Zkusím to popsat v jedné větě: „Je to software, který simuluje hardware dané konzole a umožňuje spouštět software napsaný pro tato zařízení“. Emulovat lze prakticky cokoli, pokud k tomu máme dostatečný výkon (asi nejvýkonnější konzole u nichž má emulace smysl jsou Playstation 2 a Nintendo Wii). Na rozdíl od hraní na originálních konzolích není hraní v emulátoru úplně v pořádku, tedy alespoň z právního hlediska. Emulátor sám o sobě je naprosto legální, ale hraní her, které nevlastníte už ne.

To, že to není legální neodradilo provozovatele webů, které se specializují na stahování her na (nejen) staré konzole. Jsou to internetové stránky, na kterých lze stáhnout prakticky jakoukoli hru, na kteroukoli konzoli. Takové počínání samozřejmě nikdy nebylo legální, ale velké korporace je přehlíželi. Osobně si myslím, že to bylo hlavně proto, že se jednalo zejména o nadšenecké projekty. Ty vzhledem k velikosti komunity nezpůsobovali velké ztráty vyplývající z nezakoupených kopií. Přehlížení ze strany producentů her, jak se zdá, skončilo.

Po LoveRoms zůstala pouze informace o tom, že server byl vypnut.
Po LoveRoms zůstala pouze informace o tom, že server byl vypnut.

Žaloba ze strany Nintenda

Jak 20. Července informoval server TorrentFreak, Nintendo zažalovalo provozovatele webu LoveRoms.com – jeden z nejobsáhlejších zdrojů her pro emulátory. LoveRoms nabízelo ke stažení snad každou hru, kterou Nintendo kdy vydalo. Přiznávám, že kdybych byl na místě velkého N, také by se mi to příliš nezamlouvalo. Společnost si nárokuje 150 000 dolarů za každou z her a až 2 000 000 dolarů za každé porušení trademarku, teoreticky tedy celková škoda může dosáhnout až 100 milionů dolarů (žaloba zde). Celá tato akce znamenala okamžitý konec tohoto webu. Musím ovšem podotknout, že se nejednalo o komunitní web, ale spíše o projekt zaměřený na zisk z těchto děl chráněných autorským právem. Bohužel, jak se zdá, tato žaloba ovlivní i menší komunitní weby. EmuParadise oznámil, že po 18ti letech končí s poskytováním kopií her na staré konzole a zaměří se čistě na komunitní aktivity. Předpokládám, že další z velkých hráčů budou následovat.

Kdo má pravdu?

Zákon je na straně držitelů autorských práv, to je holý fakt. Zkusme se na to ale podívat i z druhé strany. Doma mám asi 7 herních konzolí (a další konzole kupuji), z toho 3 od Nintenda. Na každou z těchto konzolí mám několik originálních her, na některou méně, na některou více. Každou (kromě PS4) z těchto konzolí jsem si pořídil na základě předchozích zkušeností z her, které jsem si nejdříve stáhl na některém z webů určených pro stahování romek (kopií her na konzole). Předpokládám, že nejsem jediný člověk na světe, který má takový přístup a ne všude musí být daná konzole dostupná. Myslím si, že tyto weby mohli být účinnou formou marketingu nejen pro Nintendo. Ve výsledku by mohli přivádět klienty, kteří by si jinak konzoli nezakoupili. To je můj názor a velcí hráči v herní branži mají pro své právní kroky své důvody, ať už mají smysl nebo ne.

Jaký je Váš názor?